Zde uvedené informace o nemocech jsou okopírované z různých zdrojů. Nicméně měli bychom si uvědomit, že na prvním místě pro zachování zdravého chovu je prevence. Tedy čistota chovatelského zařízení, čistota a kvalita krmiva i vody. Po nákupu nových ptáků poctivá, alespoň tří týdenní karanténa v oddělených klecích, chránit ptáky před průvanem, chladem a podobně, zajistit dostatečný světelný režim a tak dále. Zkrátka snažit se vytvořit ptákům takové podmínky, aby u vás vesele žili a vyváděli mladé.
Nyní si popíšeme některé infekční a parazytární choroby.

Infekční choroby:

Salmonelóza: Salmonelóza je vysoce infekční bakteriální onemocnění širokého spektra živočichů i člověka. Původcem je velký počet druhů z rodu Salmonella, u holubů se nejčastěji vyskytuje druh Salmonella typhi murium. Vzhledem k vysoké odolnosti salmonel ve vnějším prostředí dochází k přenosu choroby většinou vodou a krmivem, které bylo kontaminováno trusem nemocných ptáků. Nakažení usnadňuje u holubů jakákoli zátěž (závodní sezóna, přepeřování, hnízdění). Podle patogenity bakterií a přijaté infekční dávky může onemocnění probíhat v chovu akutně až chronicky. Úhyn se pak může pohybovat od 5% do 100%. Klinické příznaky zahrnují ospalost, apatii, snížený příjem krmiva, objevuje se průjem, přičemž dochází v důsledku dehydratace k rychlé ztrátě hmotnosti a vystoupení prsní kosti. Někdy se objevují nervové příznaky (kroucení hlavou a poruchy pohybu) nebo otoky kloubů pánevních končetin a křídel. Při podezření na salmonelózu je třeba provést pitvu a bakteriologické vyšetření uhynulých jedinců, případně kloakálních výtěrů, následně pak stanovit citlivost na antibiotika. V současnosti se v terapii nejvíce osvědčují antibiotika enrofloxacin, amoxicilin a gentamycin. Po ukončení antibiotické léčby je velmi užitečné nasadit na několik týdnů probiotika jako je Avibion, Lactiferm nebo Santacid. Součástí opatření je i důkladná mechanická očista prostředí holubníku a následná desinfekce Chloraminem nebo Virkonem S. Z preventivních opatření lze doporučit karanténu nově nakoupených jedinců, před závodní sezónou podání vakciny Salgen v pitné vodě a v sezóně kontinuální podávání probiotik.

PBFD: (Psittacine beak and feather disease - Onemocnění zobáku a peří u papoušků) Pro onemocnění se vžila spíše zkratka anglického názvu než její český překlad. Mezi chovateli je též onemocnění nazýváno jako papouščí AIDS. Jedná se o virové onemocnění, jež způsobuje dosud nejmenší známý virus - circovirus. K přenosu dochází prokazatelně péřovým prachem mezi skrytě nemocnými dospělci (bacilonosiči) a mláďaty po vylíhnutí, přenos přes vajíčko je předpokládán. Při infekci mláděte virus napadne důležitý orgán imunitního systému - Bursu Fabricii. Mládě pak ztrácí schopnost tvořit protilátky proti jakékoli, třeba banální infekci. V další fázi virus poškozuje zárodečné epitely, což způsobí přerůstání zobáku a drápů a vypadávání peří po celém povrchu těla, včetně hlavy. Nová pera zastavují brzy svůj růst a zůstávají uzavřena v keratinové pochvě. Onemocnění lze diagnostikovat na základě vyšetření vypadlých per v kombinaci s vyšetřením krve metodami molekulární biologie. Terapie neexistuje, pouze v několika případech u žaků byl s úspěchem použit interferon. Jako preventivní opatření lze doporučit karanténu a vyšetření krve nově nakoupených jedinců. Není bez zajímavosti, že tento virus byl izolován i z drobných pěvců, ovšem bez jakýchkoli klinických příznaků.

Polyomavirová infekce: Velmi kontagiózní virové onemocnění s fatálním průběhem u mláďat postihujících především andulky, výskyt však zaznamenám u všech běžně chovaných papoušků. Přenos se děje nejčastěji z rodičů na mláďata při krmení (virus je lokalizován ve sliznici volete). Virus se též vylučuje trusem a kontaminuje vnější prostředí. U dospělých jedinců probíhá onemocnění skrytě (bacilonosičství), ojediněle se mohou vyskytnout dystrofické změny v opeření. U mláďat při prvním hnízdění uhyne cca 5%, při druhém až 50%, při třetím až 100%, vždy před vylétnutím z budky. Mláďata hynou s rozšířenou dutinou tělní, někdy je možno pozorovat podkožní krváceniny. U mláďat, která přežijí se často vyvíjí tzv. "syndrom francouzského pelichání" charakterizovaný dystrofickým růstem letek a ocasních per, z ptáků se stávají "skokani" a "běžci" a po řadu měsíců jsou zdrojem šíření nákazy. Pro stanovení diagnózy je nutno provést pitevní vyšetření úhynů s následnými laboratorními testy. U živých jedinců je možno využít vyšetření krve metodami molekulární biologie. Jelikož je původcem choroby virus, specifická terapie neexistuje. Lze použít pouze obecně přípravky stimulující imunitní systém (Promotor L, vit. E, Levamisol, Sangrim AV). V USA je vyráběna vakcina, v ČR však dosud není registrována. V našich podmínkách je jedinou účinnou cestou k ozdravení chovu přestávka v odchovu mláďat v trvání minimálně 7 měsíců, dle některých údajů však až 3 roky, během níž dojde přirozenou cestou k eliminaci viru v organismu. K desinfekci lze doporučit Virkon S.

Syndrom dilatace proventrikulu: Choroba vyskytující se u všech druhů běžně chovaných papoušků v současnosti v centru veterinárního výzkumu ve světě. Jedná se o jednu z nejčastějších příčin úhynu větších papoušků. Dosud není vyjasněna primární příčina, předpokládá se paramyxovirus nebo togavirus. K projevu klinických příznaků a úhynu však může dojít až řadu let po předpokládané infekci a to v důsledku autoimunitní reakce. Při tomto jevu se protilátky produkované organismem místo na virus váží na struktury vlastní, v tomto případě nervovou tkáň, kde způsobují nevratné změny. Výsledkem je poškození vegetativního nervstva regulujícího činnost trávícího traktu a poškození periferních nervů. Klinické příznaky je možno pozorovat po dobu několika dnů až měsíců a zahrnují výskyt nestrávených semen v trusu, vyvrhování potravy, třepání hlavou, záškuby křídel nebo slabost pánevních končetin. Při déle trvajícím průběhu pták výrazně vyhubne. Jednoznačná diagnóza není bohužel u živého jedince možná, vyslovit lze více či méně důvodné podezření. U uhynulého jedince je třeba ke stanovení diagnózy provést pitvu a následná laboratorní vyšetření nervové tkáně. Úspěšná léčba nebyla dosud objevena, maximálním výsledkem je pouze oddálení úhynu o týdny až měsíce. Jako preventivní opatření se doporučuje důkladná karanténa nových jedinců v chovu, při výskytu pak desinfekce prostředí Virkonem S.

parazytární choroby:

Askaridióza - škrkavčitost: Původcem je oblý červ rodu Ascaridia, dosahující v dospělosti v závislosti na druhu délky 3 - 7 cm. Jedná se zřejmě o nejčastější parazitózu střevního traktu u holubů a papoušků. Asi 60 dnů po primární invazi produkují již pohlavně dospělí jedinci vajíčka, která s trusem odcházejí do vnějšího prostředí a již po několika dnech se stávají invaze schopnými. Spolu s potravou se vajíčko s larvičkou dostává do trávicího traktu, kde se larvička uvolní a v 10. dnu po invazi se na jeden týden zavrtá do střevní sliznice. Při masivní invazi se již v tomto období mohou vyskytnout klinické příznaky zahrnující apatii, průjem a hubnutí. Druhy škrkavek vyskytující se u holubů a papoušků se mohou v tomto stádiu larvičky dostat až do krevního oběhu a jsou zaneseny do různých orgánů (nejčastěji játra), kde jsou opouzdřeny. Klinické příznaky tak mohou být rozšířeny o řadu dalších projevů orgánových poruch. Při masivní invazi může množstsví parazitů způsobit neprůchodnost trávicího traktu. V tomto případě dochází často k úhynu i bez vyhublosti, která je jinak typickým příznakem chronické invaze. Diagnostika je založena na flotačním vyšetření trusu, je však třeba připomenout, že vajíčka produkují až pohlavně dospělí jedinci. K terapii se používá velmi široké spektrum preparátů - např. Helmirazin, Bioverm, Fenbion, Aldifal, Ivomec, Concurat, Ovorotol a jiné. Vajíčka škrkavek jsou ve vnějším prostředí velmi odolná, ničí je především vysoká teplota, k přirozené asanaci dochází částečně i při mrazech. Důležitým opatřením prevence je pravidelné odstraňování trusu, u nových ptáků pak jejich vyšetření.

Kokcidióza: Parazitární protozoární onemocnění postihující u ptáků střevní sliznici. Výjimkou je u hus Eimeria truncata postihující ledviny. V našich podmínkách velmi častý problém u holubů, méně u pěvců a papoušků. Kokcidie se vyznačují vysokou hostitelskou specifitou, což znamená, že slepičí nebo králičí kokcidie nemohou nakazit holuba, případně holubí papouška. Původce se z nemocného jedince vylučuje v obrovských kvantech společně s trusem. Při vhodných podmínkách ve vnějším prostředí (teplo, vlhko, přítomnost kyslíku) dokončí během tří dnů svůj vývoj a stává se invaze schopný. S kontaminovaným krmivem se dostává do dalšího hostitele. Příznaky invaze zahrnují apatii, přivřená víčka, načepýřené peří, řídký trus a ztrátu hmotnosti. Poškození střevní sliznice umožní i průnik bakteriální mikroflóry do organismu, dochází k sepsi a úhynu. Diagnostika onemocnění vyžaduje flotační vyšetření trusu. Léčba je propracovaná, lze aplikovat sulfonamidy (Sulfadimidin, Sulfakombin, ESB 3, Klozanit), vzhledem k jejich negativním vedlejším účinkům se dnes stále častěji používá toltrazuril (Baycox). Prevence onemocnění spočívá ve vyšetření trusu nově nakoupených jedinců, vakciny existují pouze proti kokcidiím kura domácího. Při výskytu choroby je vzhledem k vysoké odolnosti oocyst důležitá důkladná asanace prostředí. Kokcidie Kokcidie : jsou nitrobuněční paraziti patřící mezi prvoky (jednobuněčné parazity). Z exotických ptáků parazitují zejména u holubů, hrabavých ptáků, loskutáků, tukanů, kanárků, pěnkav a astrildů. Jejich přítomnost v těle hostitele nemusí vyvolat klinické onemocnění. K projevům onemocnění dochází především v těch případech, kdy je narušena schopnost imunitní odpovědi organizmu. Kokcidióza se může uplatnit i jako komplikace jiného onemocnění. U ptáků parazituje několik druhů kokcidií, které napadají různé orgány. Obecně se dá říct, že nejčastějším projevem onemocnění je průjem, apatie a nechutenství. Kokcídie napadají a ničí buňky střevní sliznice a některých dalších orgánů. Nejčastěji onemocní mladí ptáci do 1 roku věku. Postižení ptáci vylučují s trusem tzv. oocysty, které v prostředí dozrají. K nakažení dochází pozřením zralých oocyst, které jsou v prostředí velmi stabilní a nepůsobí na ně většina dezinfekčních prostředků. Přesto, že kokcidióza většinou probíhá asymptomaticky, t.j.bez klinických příznaků, doporučuji v postižených chovech léčbu. Při uplatnění stresů či jiných nemocí může dojít k oslabení imunitního systému ptáků a vypuknutí klinické kokcidiózy. Kokcidie diagnostikujeme v trusu ptáků jednoduchou parazitologickou metodou - flotací. Bohužel u některých forem kokcidií nenacházíme parazity v trusu ani u klinicky nemocných ptáků. K potvrzení diagnózy je potřebné zhotovit otiskové preparáty z vnitřních orgánů uhynulých kusů. Léčba: u běžných druhů používáme přípravky Baycox a ESB 3. Řídíme se doporučením výrobce a svého veterináře. U rezistentních a orgánových forem je postup složitější. Vždy dbáme na důsledné odstraňování výkalů a čištění klecí a voliér. Před vypuštěním nově nakoupených ptáků do voliér necháme vyšetřit "starousedlíky" i nové ptáky. Infekce kokcidií, se kterou se ptáci ještě nestkali, může mít fatální následky pro celý Váš chov.

Roztoč sternostoma tracheacolum: převážně u amadiny gouldové.
Roztoč sternostoma tracheacolum parazituje v dýchací trubici kanárů, drobných exotů např. amadina gouldové, korel a některých dalších drobných papoušků. Postižení ptáci prskají, kýchají, mají výtok z nosu a těžce dýchají. Roztoči mechanicky poškozují citlivou tkáň dýchacích cest a vzniká tak vhodné prostředí pro množení patogenních mikroorganismů. Infekce může způsobit až smrt udušením. Diagnózu si můžeme potvrdit tímto jednoduchým vyšetřením: Ptáčka zafixujeme palcem a ukazovákem pod hlavičkou, přední část krku navlhčíme roztokem alkoholu tak, abychom obnažili dýchací trubici a pod silným světelným zdrojem pozorujeme - roztoči vypadají jako drobné pohyblivé tečky černé barvy. Jejich vajíčka můžeme vidět v trusu při parazitologickém vyšetření, dostanou se tam po vykašlání a následném spolknutí. Inkubační doba u amadiny gouldové je 3 týdny, u ostatních druhů může trvat až několik měsíců. Léčba: nejvíc používaný je přípravek IVOMEC s účinnou látkou ivermectin. Ivomec 1% je vyráběn a registrován pro použití u hospodářských zvířat, ale osvědčil se i u psů, koček a ptáků. Podávat ho můžeme do pitné vody v dávce 1 mg účinné látky na litr vody. Protože je Ivomec ve vodě jen částečně rozpustný, je vhodné ředění propylen glykolem následujícím způsobem: 1 ml Ivomecu smíchat s 4,5 ml propylen glykolu a tento roztok podávat v dávce 0,1 ml/kg hmotnosti anebo do pitné vody tak, aby výsledná koncentrace byla 1 mg ivermectinu na litr vody. Spolehlivější je tzv. perkutánní podání - přípravek se kápne na kůži ptáka v oblasti zátylku. I v tomto případě je vhodnější použít Ivomec naředěný propylem glykolem, a to z důvodu lepšího pronikání kůží. Výrobce injekčního přípravku totiž s tímto způsobem aplikace nepočítá. Dávkujeme podle velikosti ptáka: drobní exoti 1 kapka, andulky, neofemy 2 kapky. Je možné i injekční podávání Ivomecu u ptáků, je však spojeno s určitým rizikem. Zejména u andulek a drobných exotů po něm může dojít k úhynu. Ivomec je nutno podat opakovaně, v intervalu 1 týdně až deset dnů. Počet aplikací se řídí podle klinického stavu. Ještě existuje nový dražší přípravek, který působí také dobře. Jmenuje se STRONGHOLT. Podává se kápnutím na kůži, drobní exoti 1 kapka, aplikaci opakujeme až za tři týdny. Obvykle stačí aplikovat 2X. Chovatelé vědí, jak těžké je zbavit se této nemoci v chovu. Vyplatí se důsledná prevence před zavlečením roztoče do hejna.

Aplikace léčiv: Aplikace léčiv je problém, se kterým se pravidelně setkává každý chovatel při odčervování. Vzhledem k současně platným právním předpisům je třeba poznamenat, že chovatel může léčiva podávat (po konzultaci a předepsání veterinárním lékařem) do krmiva, do vody, do zobáku nebo lokálně na kůži. Veškeré injekční aplikace jsou pouze v kompetenci veterinárního lékaře nebo dalších osob určených zákonem. Pokud chovatel provádí tyto zákroky sám, vystavuje se nebezpečí stíhání pro týrání zvířat. Výběr nejvhodnějšího způsobu podání léčiva závisí především na druhu nemocných ptáků. V zásadě platí postulát "nemocný pták výrazně sníží spotřebu krmiva, nikoliv již tak vody". Preventivní aplikace např. vitamínů u zdravých ptáků lze realizovat přes podávanou potravu, u nemocných jedinců je však třeba zvolit jiný způsob. Podávání ve vodě je u nemocných jedinců vhodné u kurovitých ptáků, holubů a pěvců. U těchto jedinců je záruka poměrně dobrého příjmu tekutin i během nemoci. U papoušků toto bohužel neplatí. Příjem vody je mnohdy nepravidelný a závisí výrazně i na příjmu ovoce. U papoušků lze podávat léčiva ve vodě těm individualitám, které dobře pijí, případně tehdy, kdy odchyt a individuální podání představuje nadlimitní stres. V těchto případech je možno uvažovat, že papoušek přijme průměrně asi 5 % své hmotnosti jako tekutinu za den. S tím je třeba počítat při stanovení koncentrace účinné látky v podávaném roztoku. Pokud lze, je u papoušků mnohem výhodnější a jistější aplikace sondou do volete. Léčivo je vhodné před podáním zředit s nedráždivým roztokem (čaj s glukopurem, izotonický roztok atd.), aby se předešlo vyvrhování z volete. Celkový objem aplikovaného roztoku je např. u rosely 1 - 2 ml, u žaka 3 - 5 ml, u ary 10 ml. Nedoporučuje se jako sondu používat tenké gumové hadičky. Při aplikaci může totiž dojít buď k přeštípnutí nebo stažení z injekční stříkačky a polknutí. K aplikaci lze použít odolné plastové katetry nebo kovové sondy.

Úhyn: Úhyn v chovu exotických ptáků je vždy varující a závažnou událostí. Rozdílně je třeba nahlížet na úhyn nově nakoupeného jedince v karanténě nebo na úhyn déle chovaného jedince, žijícího mezi ostatními ptáky. V této souvislosti je třeba zdůraznit užitečnost karantény. Po nakoupení nového jedince, ať již se jedná o odchov nebo import, je velmi prospěšné jedince umístnit alespoň na 3 týdny v prostředí, kde je zcela mimo kontakt s ostatními ptáky, úklid a krmení tohoto jedince se provádí až naposled. Denně je třeba kontrolovat celkové chování a především vzhled, barvu a konzistenci trusu. Při jakékoli změně je třeba kontaktovat veterinárního lékaře. V prvních týdnech po změně prostředí, totiž probíhá i mnoho změn týkajících se trávení. Mění se stravovací vzorec i doba podávání krmiva, v důsledku toho dochází i k častým výkyvům pH střevního obsahu. Podmíněně patogenní nebo patogenní bakterie, které se u jedince mohly vyskytovat i v minimálním množství, mají tak šanci se pomnožit a postihnout tak celkový zdravotní stav. Z tohoto důvodu je velmi vhodné po celou dobu karantény podávat ve vodě k pití některé z dostupných probiotik (Avibion, Santacid, Lactiferm), což může preventivně těmto problémům zabránit. Stejně tak je vždy vhodné u nově zakoupeného jedince provést odčervení vhodným přípravkem, i když prodávající odčervení deklaruje. Ptáky, kteří uhynou v karanténě do 6 týdnů po nakoupení, je vždy vhodné postoupit veterinárnímu lékaři k vyšetření, neboť se na ně vztahuje určitá "záruční doba". V případě zjištění skryté vady tak může chovatel uplatňovat požadavek na náhradu. Úhyn izolovaného jedince v karanténě není z hlediska možného přenosu chorob natolik závažný jako úhyn v chovu. Může se zde totiž jednat o počátek infekčního onemocnění, které v dalším průběhu může chov značně postihnout. Uhynulého jedince je třeba po nálezu co nejdříve zchladit na teplotu + 4 st.C a doručit na vyšetření. Pokud není předpoklad vyšetření do 24 hodin od úhynu, je třeba jedince zmrazit. V tomto případě dochází k určitým změnám v měkkých tkáních (mozek, parenchymatózní orgány), což mírně komplikuje využitelnost metod zkoumajících mikrostrukturu tkáně (histologie). V případě úhynu nelze doporučit pitvu prováděnou chovatelem nebo hodnocení příčiny úhynu pouze na základě povrchních a zcela nejednoznačných příznaků (např. vyhublost = začervení). Bohužel neexistuje obecně účinné opatření, které by zabránilo šíření zdravotních problémů v chovu. Vše vyplyne až z provedeného vyšetření uhynulého jedince. Přesto lze však doporučit postříkat celý prostor, kde se uhynulý jedinec vyskytoval 1 % roztokem Virkonu S, poté provést důkladnou mechanickou očistu a prostor znovu vystříkat Virkonem.

Nahoru